V thajském boxu dosáhl Olymp. Získal nejcennější titul a absolutní špičku buď pokořil, nebo si získal její respekt. V mnoha zemích je vážená osobnost, doma nedoceněný zjev.
„Těžko to vysvětlit lidem, kteří nesledují thajský box. Byl jsem takový Slovan Bratislava, který porážel Barcelonu či Real Madrid,“ říká Vladimír Moravčík (40) pro SPORT.sk před zřejmě posledním zápasem inspirativní kariéry. Položí na závěr turnaje DFN 7 na hokejovém stadionu ve Zvolenu rukavice do středu klece? Akci můžete sledovat 18. června od 18:00 živě (jízdenky zde) nebo prostřednictvím PPV.
NAPŘÍK ZRANĚNÍ STOPROCENTNÍ GROVE DRACULA
V sobotu máte zápas měsíc po boxerském duelu s Ronym Paradeiserem na Oktagonu Underground. Jak tělo čtyřicátníka zvládá dvě přípravy v rychlém sledu?
„(povzdech) Před pár dny jsem měl fázi, že dva zápasy takhle po sobě byly asi trošku příliš. Zrovna v pondělí se mi přesilil loket. Hodně regeneruji a dělám vše pro to, abych byl v sobotu nachystaný.”
„To zase ne. Když jsem se už do toho pustil, nějak vydržím. Nastavuji se v hlavě tak, že i když bude drobné zranění, fanoušci dostanou stoprocentního hraběte Draculu.”
Když koronavirus ochromil sport, zvažovali jste konec kariéry. Nyní jste si dali dva zápasy v rozmezí měsíce. Chytili jste další dech?
„Přichází to ve vlnách. Už jsem chtěl skončit, potom jsem pocítil euforii, že ještě mi to jde. Teď ta vlna opět padá a je možné, že v sobotu to bude můj poslední zápas.
Naposledy jste se vyjádřili, že skončíte určitě doma v Banské Bystrici…
„To jsou ty vlny. Jeden měsíc se cítím super, druhý mám toho plné zuby. Klidně se může stát, že v sobotu položím rukavice do středu klece.”
Podle čeho se rozhodnete?
„Roli sehraje několik faktorů. Jak se budu cítit poslední dny a hodiny před zápasem, v samotném zápase, jak to dopadne.”
K čemu se nakláníte v tuto chvíli?
„Na 90 % to v sobotu ukončím.”
„Možná ano, je to krásné číslo. Avšak nejde o počet zápasů, ale o cestu. O to, co jsem za těch 20 let ukázal a zejména dokázal.”
Jak reaguje vaše okolí na myšlenky o konci kariéry?
„Mnozí chtějí, abych ještě zápasil. Nakonec, jde mi to a navzdory pokročilému věku jsem podle mě v Česku a na Slovensku jednička v rámci postojových disciplín a nadále vážný hráč i na světové scéně. Ale stále více blízkých už nezvládá mé zápasy. Jsou z toho tak vynervovaní, že se nemohou dívat.”
A co vy? Máte rodinu, jinou zodpovědnost než před 20 lety…
„V poslední době se více zaměřuji na mentální přípravu a díky tomu se vůbec nestresuji tím, že jsem rodič a měl bych si dávat větší pozor. Jsem psychicky silný a nepřipouštím možnost, že se mi něco stane.”
S Jiřím Procházkem jste ve svých disciplínách získali nejprestižnější tituly. Oba jste spirituální bojovníci. Je to důležité pro dosažení úspěchu?
„V první řadě, Jiří mě podnítil ke koupi ‚Knihy pěti kruhů‘. Po jejím přečtení jsem začal řešit spiritualitu, meditace, dechová cvičení a podobně. Těžko to vysvětlit, ale když to člověk pochopí a uvěří tomu, může mu to pomoci nejen v životě bojovníka.
V anketě SPORT.sk se k úspěchu Jiřího Procházky vyjádřil i Vladimír Moravčík:
„Doporučuji jim to, nanutit jim to však nemůžu. Pokud si třeba vezmou tu knížku jen abych si o nich něco nemyslel a odloží ji doma na kredenc, nemá to smysl. Ale když už to vyzkoušejí, velmi rychle pochopí (úsměv).”
TUPÉ HLAVY A STRHNUTÉ BILBORDY? JE MI NA ZVRACENÍ
Nejlepší léta, kdy jste získávali světové tituly, jste měli před nárůstem popularity bojových sportů a rozmachem sociálních sítí. Do povědomí širšího okruhu fanoušků jste se i díky platformě Oktagon dostali až na sklonku kariéry. Jak vnímáte tento paradox?
„Na jedné straně mě to těší, na druhé ubíjí. Byl jsem světová jednička ve více organizacích a moje honoráře či popularita nesahaly na chlapce, kteří dnes bojují pár let.”
Negativy popularity zejména na sociálních sítích je všudypřítomný „hejt”. Šetří vás vzhledem ke statusu legendy?
„Já to mám v porovnání s ostatními naopak. Na sociálních sítích dostávám podporu a nepřející mám spíše doma v Banské Bystrici.”
Proč?
„Založil jsem a působím v mnoha projektech – organizace, gym, sportovní třída úpolových sportů na střední škole, thajské masáže. Snažím se na sobě pracovat a samozřejmě také vydělat. Tím, že mě lidé vidí všude, asi mě mají plné zuby. Často vídám stržené billboardy, i nyní na turnaj DFN 7. A nestojí to málo peněz. Byl jsem i městský poslanec, tam jsem také narážel na to, že jsme jen rváči a tupé hlavy.
Jsem slušně vychován, snažím se prezentovat tento sport a být pro mladé vzor. V akademii je vedeme k hodnotám. K pohybu, disciplíně, vzdělání. A narážíme na to, že jsme takoví a hentací. Upřímně, někdy mi je z toho těžko, na zvracení.”
Co lze udělat víc pro změnu optiky, jakou část veřejnosti nahlíží na bojové sporty?
„Vystupovat před veřejností a ukázat jí, jací jsme lidé. Že nejsme násilníci a že ani podle nás nepatří bitva na školy či ulice, ale do tělocvičny, ringu, klece, kde jsou jasná pravidla.”
VYCHOVAT VĚTŠÍHO ŠAMPIONA NEŽ JSEM BYL JÁ
S jakými ambicemi se díváte na život po aktivní kariéře?
„Největší je vychovat ještě většího šampiona, než jsem byl já. Takového, který si sportem vydělá, bude úspěšný, populární a lidé ho nebudou odsuzovat, že dělá bojový sport.”
Máte už takového ve výrobě?
„Mám více chytrých kluků, ale to je běh na 20 let, ne 5-6. Cesta bojovníka není o zisku titulu, uspokojení se a konci. Úspěchy musíte potvrzovat a neustále se posouvat na další level. Když takového šampiona vychovám, bude to radost.”
